Inspirativní výroky Mariny Ivanovny Cvetajev a to nejzajímavější o jejím životě  

Chcete znát nejkrásnější moudra spisovatelky s pohnutým osudem, jejíž život tragicky vyhasnul?

Jaká v sobě tato žena nosila trápení, a co jí přimělo dobrovolně ukončit život?

Čtěte nejslavnější citáty Mariny Ivanovny Cvetajev právě teď!

Citáty o životě, knihách a psaní

Žít! A jednat tak, aby i ostatní žili.

Spravedlnost je vlak, který má, bohužel, vždycky zpoždění.

Ať vlka krmíte sebevíc, vždycky se dívá do lesa. Všichni jsme vlci z hustého lesa věčnosti.

Nikdo nikdy nevstoupil dvakrát do stejné řeky. Ale vstoupil někdy někdo dvakrát do stejné knihy?

Kritika: absolutní sluch pro budoucnost.

Má duše – zrozená na bezejmenném místě.

Člověk by měl psát jen ty knihy, jejichž absencí trpí. Zkrátka ty, které chce mít na svém vlastním stole.

A já mám hlad – v pravém slova smyslu. Hlupáci si myslí, že hlad – je tělo. Ne, hlad – je duše, celá jeho tíha dopadá přímo na duši.

Život je nádraží, brzy se vydám na cestu – kam? Neřeknu.

Jak tiché je psaní, jak hlučný je tisk.

Jsem jen mušle, v níž stále zní oceán.

Vím, že ať jsi kdekoli, jsou tam básně.

Tak často mlčím. Jsem jako vlk v brlohu, který skrývá svůj smutek, je to pro lidi těžké.

Některé knihy jsou tak živé, že se vždycky bojíte, že zatímco jste nečetli, kniha odešla a změnila se, změnila se jako řeka.

Učinit život věčným skrze slovo.

---

Motta o lásce

Dříve se vše, co miluji, jmenovalo – Já, nyní je to – Ty. Ale je to totéž.

Ženy mluví o lásce a mlčí o milencích, muži naopak: Muži mluví o milenkách, ale o lásce mlčí.

Úplná shoda duší vyžaduje shodu dechu, neboť co je dech, když ne rytmus duše? A tak, aby si lidé rozuměli, musí chodit nebo ležet vedle sebe.

Chci s tebou spát, usnout a spát. To nádherné lidové slovo, jak hluboké, jak pravdivé, jak jednoznačné, jak přesně říká to, co říká. Prostě – spát. A nic víc. Ne, ještě něco: a vědět až do nejhlubšího spánku, že jsi to ty. A ještě něco: jak zní tvé srdce. A – políbit své srdce.

Možná se potkáme ve snu.

Manželství básníka s jeho dobou je nuceným sňatkem. Manželství, za které se – stejně jako za každé utrpěné násilí – stydí a z něhož se snaží vymanit. Básníci minulosti se trhají do minulosti, básníci přítomnosti do budoucnosti, jako by čas byl méně časem za to, že není můj! Celá sovětská poezie je sázkou na budoucnost. Jediný Majakovskij, tento horlivec vlastního svědomí, tento odsouzenec přítomnosti, si tuto přítomnost zamiloval; překonal, to znamená mít básníka v sobě.

Moje láska k tobě se rozdělila na dny a dopisy, hodiny a řádky. Proto ten neklid.

Pak usni. Spi. A zmiz.

Co je v lásce nejdůležitější: vědět a skrývat. Vědět o tom, koho milujete, a skrývat, že milujete. Někdy skrývání (stud) převáží nad věděním (vášní). Vášeň pro skryté – vášeň pro odhalené.

Výroky k zamyšlení

Jsem stín stínu, možná blázen, dvou temných měsíců.

Křídla jsou volná, jen když jsou za letu široce rozevřená. Na zádech jsou těžkým břemenem.

Copak nevíš, že nikdo nemůže uniknout síle tvorů, kteří se natahují pouhým dechem?

A brzy budeme všichni spát pod zemí, my, kteří jsme si nikdy nedovolili spát nad ní.

Kouzlo je totiž starší než zkušenost. Neboť příběh je starší než záznam.

Jsem měsíční paprsek, který si může jít, kam chce.

Mé verše jsou mým deníkem. Moje poezie je poezií vlastních jmen.

Můj nejoblíbenější způsob komunikace je ve světě mimo něj: vidět sen ve snu. Mým druhým nejoblíbenějším způsobem je korespondence.

Ten, kdo hořel nejvíc, zemřel jako první.

Můj stole, nejvěrnější příteli, děkuji. Byl jsi se mnou na každé cestě, kterou jsem se vydala. Moje jizva a moje ochrana.

Zatmění básníků nejsou v kalendáři předpovězena.

Hluboký povzdech – rozhovor s nožem.

Proč jsem tady? Abych naslouchala své duši.

Kdo byla Marina Ivanovna Cvetajev

Ruská básnířka Marina Ivanovna Cvetajev je považována za jednu z nejznámějších autorek ruské prózy 20. století. Narodila se do umělecké rodiny v Moskvě, matka však umírá na tuberkulózu, když je Marině pouhých 14 let. Urputný tlak na vzdělání a profesní dráhu i ztráta matky měli na melancholickou duši Mariny, která vytvořila svou první básnickou sbírku v 18 letech, velký dopad.

Život ruské umělkyně úzce souvisel s bouřlivými dějinami celé země. Marina se provdala za Sergeje Efrona, se kterým měla dvě dvery a později také syna. Poté, co Efron odešel do války, prožila Marina milostný románek, jak s milencem, tak s milenkou. 

V době moskevského hladomoru je Marina nucena umístit své dvě dcery do sirotčince, kde mladší z nich zemřela hladem. Zdrcená Marina poté emigruje s celou rodinou nejdřív do Berlína, následně se usídlí v Praze, konečně se usadili teprve v Paříži. Zde žije rodina v nuzných podmínkách. Marině se dostává společenského vyžití pouze v básnické komunitě.

Po více než deseti letech v exilu se Marina vrací s celou rodinou do Ruska. Její manžel je popraven, dcera poslána do pracovního tábora, Marina se následně náhle oběsí u sebe v bytě. Okolnosti jejího úmrtí nejsou dodnes vyjasněny.

Marina Ivanovna Cvetajev je proslulá skrze svou vášeň vloženou do díla. Její úzké propojení s lidovými písněmi proslavilo její rukopis, stejně, jako její pohled na prožitky žen během války. 

Přibližme si několik jejích nejslavnějších spisů: Večerní album, Kouzelná lucerna, Labutí ležení, Romantika, Řemeslo, Mládenec, Po Rusku, Krysař, Poéma konce, Poéma hory, Verše Čechám. Dramata – Ariadna nebo Theseus a mnoho dalších.

Citlivá duše skomíraná žárem doby i vlastními problémy, tragédiemi v životě, neštěstím v lásce i nelehkým osudem, to vše na bedrech nesla tato žena, jedna z nejproslulejších básnířek Ruska.

Přiblížili jsme si její rozmarný život i chudobu, ve které žila. Její jedinou oporou byla tvorba, která ji v mnohém pomohla přežít.

A my jsme právě dnes dali hold jejímu talentu i nádherným citátům Mariny Ivanovny Cvetajev.